Bezpilotní prostředky pomáhající městským úředníkům? Jen legálně a bezpečně!

 Ne každý však nad takovým rozmachem technologií pociťuje nadšení. V případě dronů je obezřetnost na místě. Pád předmětu o hmotnosti několika kilogramů z výšky desítek metrů může napáchat fatální škody. A schopnost zanést kameru či termokameru do zákoutí, která běžně zůstávají oku skryta, zase  zavání narušením práva na soukromí. Právě tohle jsou dvě nejčastější obavy občanů, přijde-li řeč na drony.

Města, respektive jakýkoli provozovatel bezpilotních leteckých prostředků, se ale rizik mohou, ba musí, vyvarovat dodržováním související legislativy. Ta ovšem – zejména tzv. Doplněk X leteckého předpisu L2 – naopak v někom může vyvolávat obavu zcela opačnou, a sice že drony nebude moci efektivně využít, protože je svázán příliš mnoha zákazy.

Skutečnost je taková, že regulace se zcela logicky týká bezpečných vzdáleností (od osob, budov, souvisle zastavěných oblastí), vzdušného prostoru (zejm. blízkosti letiště) a viditelnosti (jen za světla a na dohled). Prakticky ze všech omezení může Úřad pro civilní letectví udělit výjimku, pakliže jsou přijata adekvátní bezpečnostní opatření.

Takže létání ve městě je možné, pakliže se označí a uzavře prostor, nad kterým se má dron pohybovat. Je to stejné, jako při provádění stavebních a výkopových prací – také u nich umístíte cedulku „chodník uzavřen“ a vykážete chodce na protější stranu ulice. Pokud byste se snad nacházeli blízko letišti, spojíte se s jeho řídícím provozu a korigujete čas letu a výšku podle jeho pokynů. Potřebujete-li létat nad jiným než obecním pozemkem, vyžádáte si souhlas jeho vlastníka.

S pořízeným obrazovým materiálem zacházíte stejně obezřetně jako se záznamy z městských kamer. V neposlední řadě si pro jistotu pořídíte dron vybavený záchranným padákem. Pojištění je ze zákona povinné, stejně tak zpracování metodiky a přezkoušení pilotů (náročností srovnatelné s autoškolou). Úplně stejně postupují firmy provádějící letecké práce. A tím se dostáváme k otázce, zda se městům vyplatí pořizovat vlastní bezpilotní prostředek, nebo jeho nasazení outsourcovat. Rozhodně záleží na velikosti města, tedy rozsahu a četnosti leteckých/výškových činností. Zkušené a zodpovědné firmy provozující drony účtují přes dvacet tisíc za den. Využijete-li jejich služeb desetkrát za dva roky, už byste udělali lépe koupí vlastního profesionálního dronu.

Záleží ovšem také na jeho vybavení. Dron je vlastně jen nosič dalšího vybavení, které můžete měnit a jehož cena snadno převýší hodnotu dronu. Nejčastěji jsou to kvalitní fotoaparáty (řádově desítky tisíc korun), termo- a multispektrální kamery (řádově stovky tisíc), senzory analyzující zplodiny nebo obyčejné kamery (tisíce korun) atp.

Je tedy zřejmé, že úvahy o pořízení bezpilotního prostředku do služeb města by měly začít analýzou technického vybavení, kterým již město disponuje, a činností, které s jeho pomocí provádí nebo které naopak objednává u externích dodavatelů. Nejjednodušší je uspořádat anketu mezi pracovníky městských odborů a organizací. Jisté každopádně je, že využití dronu obecně vždy přináší kvalitnější data za nižší ceny než jiné způsoby měření a snímkování z výšky.

Mgr. et Mgr. Miroslava Pašková

Aliance pro bezpilotní letecký průmysl www.uava.cz