Z historie dronů: 1. Neprávem zapomenutý konstruktér

Letadla a radiotechnika se zrodily prakticky současně, takže myšlenka ovládat létající stroje na dálku přišla na svět brzy poté. Pokusy o jejich konstrukci se objevily už během první světové války, kdy se měly stát prostředkem boje proti německým vzducholodím (budeme se jimi zabývat v jiném článku).

Vývoj pak pokračoval i v meziválečném období. Většina publikací se zabývá pouze britskými a americkými konstrukcemi ("dějiny píší vítězové"), ve skutečnosti ale měly přinejmenším stejný význam práce německých konstruktérů. Nejen proto, že byly podstatným přínosem pro vývoj a praktické uplatnění autopilotů, ale i proto, že právě tamní úsilí přímo směřovalo k zásadnímu mezníku v historii letectví a kosmonautiky - k dálkově řízené raketě V-2. K těmto konstruktérům patří i Hans (Johann) Boykow, někdejší občan rakouskouherské monarchie, který jeden čas žil i na území pozdější Československé republiky. Mezi jeho patenty patřilo také zařízení pro dálkové ovládání bezpilotních letadel.

Námořník, herec, konstruktér

Johann Maria Boykow se narodil 1. února 1878 v hornorakouském St. Wolfgang, kde byl jeho otec hospodářským správcem. Vystudoval námořní akademii ve Rjece, která tehdy patřila Rakousko-Uhersku a stal se důstojníkem K. u K. Kriegsmarine a pomalu postupoval v žebříčku důstojnických hodností. Po sňatku s Blanche Martiniz roku 1908 na nějaký čas opustil námořnictvo a usadil se v Opavě. Na našem území však nežil dlouho; brzy na to se odstěhoval do Berlína, kde se poněkud překvapivě věnoval herecké dráze.

Nový směr nabrala jeho kariéra roku 1912, když začal pracovat jako konstruktér ve firmě Neufeld & Kuhne v Kielu, která se zabývala výrobou námořních kompasů. Z té doby také pocházejí jeho první patenty.

Po vypuknutí první světové války se opět přihlásil do námořnictva, kde zřejmě nebyl příliš úspěšný. Když navíc ještě utrpěl zranění při akci, která zřejmě neměla s bojovým nasazením moc společného, převeleli jej do konstrukčního oddělení. Tam se osvědčil mnohem lépe a za své práce na vylepšování zbraní i navigačního zařízení dokonce obdržel několik vyznamenání.

Válka ale pro Rakousko-Uhersko neskončila dobře a Boykow se vrátil do Slezska. Možná právě proto publikace Vojenská letadla (Naše vojsko) o něm mluví jako o bývalém československém občanovi. Roku 1919 nastoupil jako konstruktér do firmy C. P. Goerz, kde vyvíjel fotogrammetrické systémy. Roku 1925 se postavil na vlastní nohy a v Berlíně založil firmu Messgeräte GmbH se stejným zaměřením. Odtud také pocházejí jeho patenty na systémy pro dálkové ovládání letadel. Publikoval také řadu článků a knih o letectví, navigaci, ale i o polárním výzkumu.

Opilé kuře a první kosmická raketa

Podstatná část Boykowovy konstruktérské aktivity se týkala kompasů a gyroskopů, což jsou zařízení, bez nich by moderní drony nemohly existovat. Hlavním cílem tehdy byl vývoj spolehlivého autopilota, přičemž testování zřejmě občas bývalo poněkud dramatické. Ing. Eduard Fischel, který se jednoho ze zkušebních letů zúčastnil, na to později vzpomínal: "Nabrali jsme výšku asi 300 až 400 metrů a pilot zařízení zapnul. Letadlo začalo mírně stoupat, což se poznalo i podle změněného zvuku motoru. Když ale dosáhlo nastavené výšky, otočilo se přídí dolů a zase klesalo - a to se pořád opakovalo. Tak jsme se pohybovali ve velkých obloucích a při neustálých změnách rychlosti, která občas nebyla o moc vyšší než rychlost pádová. Zkušební stroj se ve vzduchu potácel tak, že dostal přezdívku opilé kuře."

V té době Boykow také zkonstruoval systém pro dálkové ovládání letadel, jehož základem byl kompas a dvojice gyroskopů. Pokusy s ním vyvrcholily úspěšným startem a přistáním hydroplánu roku 1931. Bez nadsázky jde o jeden z prvních skutečných dronů - i když těm dnešním se moc nepodobal.

Hned následujícího roku zahájil Boykow jednání s firmou Siemens & Halske o spolupráci, která ho zbavila starostí s ekonomickou stránkou podnikání a uvolnila mu ruce pro konstruktérskou činnost. Firma tak získala 24 jeho patentů, včetně těch, které se týkaly dálkového ovládání letadel, a dál pokračovala ve vývoji.

Boykowovy vynálezy se touto cestou dostaly i ke zrodu kosmické techniky. Německý raketový konstruktér Wernher von Braun, pozdější otec rakety Saturn V, který dostala lidi na Měsíc, řekl: "Systém navržený rakousko-uherským námořním důstojníkem Hansem Boykowem, byl základem ovládání naší pokusné rakety V-3."

V-3 byla předstupněm k vývoji rakety V-2, která byla nasazena při bombardování Londýna a Antverp v závěru druhé světové války, jako první ale také dosáhla hranice kosmického prostoru a stala se předobrazem všech pozdějších kosmických raket. Navigační systémy využívající Boykowových patentů se uplatnily také v bezpilotní střele V-1, navigačních zařízeních bombardérů, ale především v moderních autopilotech.

Toho se ale Hans Boykow nedožil, zemřel v Berlíně 22. července 1935. Rok po jeho smrti odhalili ve společnosti Kreiselgeräte GmbH jeho bustu a jeden z třímotorových dopravních strojů Ju-52 byl pokřtěn "Hans Boykow". Ve válce, která přišla o několik let později, ale jeho vynálezy bojovaly na špatné straně - a tak on i bezpilotní stroj s jeho zařízením upadli v zapomnění. Navzdory tomu, že šlo o jedno z prvních (ne-li vůbec první) dálkově řízené letadlo, které dokázalo nejen odstartovat, ale i přistát.