UCAV: létající Terminator na bojišti

Své by o tom mohl vyprávět třeba Baitullah Mehsud, vůdce Talibánu v Pakistánu, který ovšem už nikomu nic vyprávět nebude. V srpnu loňského roku ho zasáhla řízená střela při poklidné večeři na střeše jeho domu. Signál k odstranění jednoho z nejhledanějších teroristů vyslali právě "gambleři" CIA z Langley. Vykonavatelem nebyl žádný voják, pilot nebo příslušník zvláštních oddílů. Byl jím stroj Predator patřící do kategorie UCAV - Unmanned Combat Aerial Vehicle, neboli bezpilotní bojový letoun.

Smrt teroristy

Predatory sledovaly Mehsudův dům řadu dní, aniž by jeho obyvatelé něco tušili. Stačilo jen ve  vhodnou chvíli stisknout tlačítko na joysticku.

Vůbec nešlo o výjimku: UCAV mají v boji proti teroristům na své pomyslné pažbě stovky zářezů a mezi trofejemi nechybí ani další čelní představitelé teroristických organizací. Už roku 2005 Mehsuda na cestě k Allahovi předešel Abu Hamza Rabia, třetí muž v hierarchii Al Kajdy. I jeho ho tam poslal bezpilotní letoun Predator.

"Oběťmi útoků bezpilotních letounů se už stala celá řada velitelů Al Kajdy v Pakistánu a Afghánistánu," píše Michael Evans, komentátor TimesOnline. "Efektivnost nasazení této techniky je taková, že militantní skupiny musely přesunout své výcvikové tábory z otevřeného terénu do budov a jeskyní. Zabíjení z oblohy je také donutilo zcela změnit strukturu organizace a metody velení."

Zatím poslední bojovou akcí bezpilotních letounů byl útok na vesnici poblíž afghánsko-pakistánské hranice 19. června, při němž zahynulo 13 lidí. Odpůrci USA tvrdí, že šlo o civilní osoby - neříkají ovšem, že metody teroristů jsou přímo založené na ukrývání se mezi civilisty: v afghánských horách, izraelských ulicích, londýnském metru i na madridském nádraží...

Obamova vláda se vůbec netají tím, že tento způsob letecké války jí velmi vyhovuje a podle některých zdrojů už brzy bude v amerických ozbrojených silách víc operátorů bezpilotních strojů než bojových pilotů. Přitom ještě před osmi lety zasvěcené prognózy tvrdily, že k něčemu takovému dojde až někdy okolo roku 2030. Skvělou budoucnost létajícím bojovým robotům předpovídá i většina vojenských odborníků z dalších vyspělých zemí.

Příliš křehký pilot

Dlouho se věřilo, že dálkově ovládané bezpilotní stroje půjde v armádě používat jen pro průzkum. Poslat jednoduchý letecký model vybavený kamerou nad území protivníka není žádný problém - a když se nevrátí, dá se snadno nahradit, což o průzkumném letounu s pilotem říci nelze. Stroje typu Sojka vlastní konstrukce má už řadu let i česká armáda.

Jenže vojáci vyspělých zemí chtěli víc. Těžko se jim divit: pilot bojového letadla je sice romantická postava, o níž se dají natáčet skvělé filmy, ale v době výkonných mikročipů se stává poněkud nadbytečným. I vycvičený pilot ve speciálním oděvu vydrží nanejvýš přetížení 10 G než dojde k výpadku vědomí. Naproti tomu dron může být konstruován na větší zatížení (udává se 15 a více G) a dokáže proto dělat podstatně náročnější manévry. Přitom jeho operátorem může být i člověk, který by náročné fyzické požadavky kladené ne pilota nesplňoval ani vzdáleně.

Také výcvik i "provoz" pilota je drahý, katapultovací křeslo i systémy pro udržení života jsou těžké a v letadle zabírají zbytečně moc prostoru. Naproti tomu UCAV nevadí chemické ani radiační zamoření, je menší, obratnější a levnější. Udává se, že může nést dvakrát více výzbroje než srovnatelný pilotovaný stroj a přitom jeho cena je přibližně třetinová. A když jej nepřítel sestřelí, robot nezanechá vdovu, ani nevyvolá protesty veřejnosti.

Tlak na vývoj takových letadel proto byl velký. Nakonec vyústil do bojového nasazení již zmíněného Predatora a jeho modernizované verze Reaper.

Jako dravec na myš

Každý takový stroj ovládají dva lidé: "pilot" a navigátor, kteří pracují v osmihodinových směnách. Kromě řídícího střediska v Langley disponují Spojené státy ještě jedním takovým centrem v Nevadské poušti, které patří armádě. Průzkumné verze UCAV vybavené radary, infrakamerami a dalšími citlivými čidly jsou nad afghánským bojištěm prakticky nepřetržitě a přes satelitní spojení předávají informace do svých řídících středisek v USA. Když jsou nepřátelští bojovníci vystopováni, přicházejí na řadu ozbrojené bezpilotní letouny. Ve výšce několika kilometrů mohou na svou příležitost čekat celé hodiny, aniž by si jich někdo všiml a na "stanovišti" se v případě potřeby mohou po řadu dní i střídat. A když šance přijde, spustí se z oblohy, jako dravec na myš.

Jsou tu ale i nevýhody: současný UCAV je pomalý a nepříliš obratný, takže například nestačí na to, aby se pustil do souboje s pilotovanou stíhačkou. Obstojí jen na bojišti, kde proti sobě má technologicky zaostalého nepřítele - což zrovna v případě války s terorismem zatím nevadí. U Reaperů se ale už testuje i vyzbrojení samonaváděcími raketami Stinger proti vzdušným cílům.

"Přál bych si vidět Predatora se zbraněmi proti migům," nechal se slyšet Thomas Cassidy, CEO Generar Atomics, který tyto létající roboty vyrábí. "A už brzy se mi to splní."

Na cestě už je také druhá generace UCAV, které mají (na rozdíl od vrtulového Pradatora) proudový pohon, jsou rychlejší, obratnější a používají technologii stealth, takže je nezaznamenají radary. K nejznámějším patří demonstrátory (testovací vzorky) Boeing X-45. První z nich X-45A dosahuje rychlosti přes 900 km/h. Obdobné parametry má i jeho futuristicky vyhlížející konkurent Northrop Grummann X-47. V Evropě k experimentálním strojům této kategorie patří nEUROn společnosti Dassault Aviation, německo-španělská Barracuda vyvíjená v koncernu EADS, italský Sky-X a další. Na vývoji UCAV usilovně pracuje také Izrael a Rusko. Připravují se i stroje pro službu na letadlových lodích.

Letadla z černého světa

"Dnešní bojoví roboti jsou jen velmi raným stádiem vývoje této techniky, něco jako Fordův Model T mezi auty," říká Peter W. Singer z americké organizace 21st Century Defense Initiative. "V armádních konstrukčních kancelářích se rodí mnohem pokročilejší věci."

O těchto záměrech, které tisk někdy označuje jako projekty z černého světa, se ale na veřejnosti samozřejmě moc nemluví. Směry, kterými se ubírají myšlenky konstruktérů naznačují jen výzkumné zprávy univerzit a vědeckých laboratoří.

Tým Virgina Tech například vyvíjí prostředek podobný létajícímu talíři, který by dokázal uskutečnit celou misi i bez spojení s řídícím střediskem. Slabým místem UCAV ovládaných na dálku (tzv. Remotely Piloted Vehicle, RPV) totiž je radiové spojení, které teoreticky lze rušit. Proti zabíjejícím strojům, které by operovaly zcela nezávisle, ale existují etické námitky. Předpokládá se proto, že konečné slovo bude mít i v tomto případě člověk, který ve finální fázi operace vydá souhlas k zahájení smrtícího manévru.

Stanford University se ve spolupráci s Agenturou pro pokročilý obranný výzkum (DARPA) zase zabývá létajícím robotem, který by společně s pozemním pohyblivým robotem tvořil nezávisle operující jednotku. Na něčem podobném pracuje také organizace SPAWAR Systems Center v San Diegu, zatímco Massachusetts Institute of Technology (MIT) ve spolupráci se společností Boeing zkoumají, jak by mohly létající roboti spolupracovat ve skupině. Legendární Skunčí dílny Lockheed Martin vyvíjejí UACV Cormorant, který by se dokázal pohybovat nejen ve vzduchu, ale také pod vodou. Nechybí ani záměr vybavit UCAV jaderným pohonem, takže by vydržel ve vzduchu celé měsíce. A tak by se dalo pokračovat dlouho.

Kovový hmyz útočí

Výrazným trendem vývoje létajících robotů je miniaturizace. Moucha se dostane všude a přitom si jí všimne málokdo. A každý dobře ví, jak obtížný je boj s jedinou rozzuřenou vosou. Když je ještě ke všemu takových vos celé hejno a když je ve skutečnosti ovládá speciálně vyškolený voják, pak jsou možnosti obrany v bojové situaci velmi omezené.

I proto vzniká kategorie minorobotů označovaných jako microdrone a nanodrone. Zatímco microdrone jsou velké desítky centimetrů, u druhé kategorie to už jsou jen centimetry. Tak třeba stroj Libellule francouzské výzkumné organizace CNRS je dlouhý 6 centimetrů a místo motoru jej pohánějí umělé svaly smršťující se pod vlivem změn elektrického napětí. Umělé svaly, ale s chemickým pohonem, má také robotický hmyz z Georgia Tech Research Institute. Křemíková moucha vyvíjená americkým námořnictvem ve spolupráci s agenturou DARPA váží jen 100 miligramů a energii získává ze slunečního záření.

Někteří létající miniroboti jsou určení pro průzkum, v budoucnosti však především ponesou zbraně. Dopraví do úkrytů protivníka chemikálie s narkotickým účinkem, takže bude možné dostat nepřátele živé a ještě před tím, než stačí zničit dokumenty nebo zahájit akci. Jiné mikrodrony budou likvidovat techniku a zabíjet. Roj stovek nebo tisíců kovových much nesoucích výbušniny pronikne všude a neexistuje prostředek, který by tomu dokázal zabránit. Voják, který takové smrtící hejno ovládá, přitom může být v relativním bezpečí, nebo lze akci dokonce naprogramovat dopředu.

Této koncepci se říká Miniature Tactical Munitions (MTM) a předpokládá se, že zcela změní podobu budoucích válek. Pokud tomu ještě půjde říkat války, protože o tom, že probíhají, se nejspíš veřejnost ani nedoví.

Přílohové texty

MQ-1 Predator

maximální vzletová hmotnost: 1020 kg

délka: 8,2 m

rozpětí křídel: 14,8 m

maximální rychlost: 218 km/h

dolet: 740 km

výdrž ve vzduchu s plnou výzbrojí: 14 h

výzbroj: dvě řízené střely

výrobce: General Atomics Aeronautical Systems