S dronem do propasti

Řecký ostrov Kefalonia v Iónském moři ukrývá ve svém podzemí velkou záhadu: u města Argostoli mořská voda vtéká do skalních trhlin pod úrovní hladiny moře, aby po mnoha kilometrech pouti podzemím na druhém konci ostrova vytékala mírně nad úrovní moře. Před katastrofálním zemětřesením roku 1953 byl proud v propadáních i ve vývěrech tak silný, že poháněl mlýny - zbytky velkých mlýnských kol tu stojí dodnes. Jde o geologický unikát, jaký nemá nikde jinde na světě obdoby (víc o něm můj článek zde).

Co záhadnou "pumpu" v podzemí pohání, se mohou vědci jen dohadovat, protože z celého rozsáhlého systému jsou známé pouze nepatrné části. Veřejně přístupná je působivá ale nijak zvlášť dlouhá jeskyně Drogarati a vodní propast Melissani, po níž se turisté vozí na loďkách, podobně jako u nás v Punkevních jeskyních.

Když jsem o fenoménu tajemné podzemní pumpy na Kefalonii psal články pro Hospodářské noviny, při hledání podkladů jsem narazil na zmínky o dalších veřejnosti neznámých vstupech do tamního podzemí. Ani dlouhé prohledávání webu ale nepřineslo podrobnější údaje o poloze. Rozhodl jsem se, že při příští cestě na Kefalonii s pomocí dronu najdu a nafilmuji alespoň jeden z nich: vodní propast Aggalaki.

Letecký průzkum

Nejpodrobnější informace, kterou se mi podařilo z internetu získat, tvrdila, že Aggalaki leží někde východně od vesnice Poulata. Do ní jsme dorazili v poledním horku, jediný člověk široko daleko byl stařík, co neuměl anglicky, a moje skromná řečtina stačila jen na velmi přibližné pochopení toho, co říkal. Nicméně stěžejní slova jako "vlevo", "vpravo" a "rovně" patřila k nezpochybnitelným jistotám mé slovní zásoby, a tak jsme podle jeho pokynů vyrazili.

Na místě se ovšem ukázalo, že to vůbec nebude snadné: několik čtverečních kilometrů nepřehledného terénu se skupinami oliv a keřů, sem tam hromada kamení nebo bouda pro kozy a ovce, chaoticky se křižující stezky... Brzy bylo jasné, že ze země propast nenajdeme, a tak odstartoval dron.

Stroj mi pomalu stoupal nad hlavou, zatímco jsem civěl na displej, jestli se tam neobjeví nějaká propast - ale nic. Pořád jen olivy, keře, kamení. Udělal jsem tedy jeden záběr z výšky a pak dron poslal nízko nad terénem velkým obloukem směrem do míst, kde by podle staříka z Poulaty snad mohla Aggalaki být.

Hledání pomocí kamery na dálkově ovládaném stroji má něco do sebe: můžete si připadat jako britští letci, kteří za války pátrali po von Braunových raketách na území Třetí říše, nebo jako lidé z NASA řídící rover na Marsu. A jak jsem tak byl zabrán do leteckého průzkumu, ani mě nejdřív moc neznepokojilo, že mi dron zmizel z očí. Jenže v zápětí se z displeje vytratila i mapa ukazující jeho polohu - a to už bylo horší. Naštěstí nezmizel údaj o horizontální vzdálenosti: Mavic byl půl kilometru daleko, teď šlo jen o to zjistit, kterým směrem. A dokázat to dřív, než rychle klesající napětí akumulátoru spadne pod kritickou mez - a dron na zem.

Zdlouhavou metodou pokusů a omylů se to nakonec přece jen podařilo. Když pak průzkumník s posledními kapkami energie přistával na prašné cestě přede mnou, docela se mi ulevilo. Přesto jsem si musel přiznat, že pokus najít Aggalaki skončil nejen fiaskem, ale málem i ztrátou dronu.

Večer v hotelu se ale prohra nečekaně proměnila v triumf: když jsem si záznam z palubní kamery přehrával na počítači, kupodivu poměrně rychle jsem na něm našel malou kruhovou strukturu tvořenou stromy, které obklopovaly cosi temného uprostřed. Od nepravidelných shluků oliv a keřů všude kolem se nápadně lišila - skoro jistě jsem se z výšky díval do ústí krasové propasti.

Nad jícnem

Vyhráno ale ještě nebylo; nastal čas přijít na způsob, jak tenhle snímek propojit s nějakými dalšími orientačními body a současně mezi nimi najít takové, podle nichž k propasti v chaotickém terénu trefíme. Nakonec pomohly Google Maps. Na lokalitě, kde létal dron, jsem v nich kruhovou strukturu našel také, a zmenšováním obrazu získal orientační mapu širšího okolí.

Jak v té chvíli na snímcích a mapách všechno vypadalo jednoduše, tak druhý den pod Poulatou mezi houštinami, stromy, bodláky a ploty hlídanými psy - s horkem okolo 35 stupňů k tomu - se to rychle zase začalo jevit beznadějně. Ale nakonec jsme propast našli, především díky odhodlání manželky pokračovat, přestože jsem už málem omdléval vedrem a byl připravený to vzdát. Myslím, že jsme jediní Češi, kteří k ní znají cestu; neví o ní ani většina místních.

Aggalaki je hluboká jen asi 20 metrů, dole je delší jeskyně a dál podzemní jezírko pravděpodobně navazující na vody v Melissani i na celý systém podzemní "pumpy". Všechny stěny jsou nejen kolmé, ale převislé, takže jinak než po laně nebo vzduchem to na dno nejde. Jenže ústí je ze všech stran obklopená velkými stromy s hustými korunami, které se sklánějí dovnitř, takže moje původní představa, že dolu pošlu dron, se ukázala být trochu naivní.

Při prvním startu Mavica jsem tedy udělal záběry z výšky a pak ho spustil co nejhlouběji mezi stromy. Při druhém startu jsem se pokusil poslat dron z boku pod stromy co nejdál nad jícen. Obojí ale znamenalo jen částečný úspěch, protože jakýkoliv kontakt vrtulí s listy nebo větvemi by vedl k pádu stroje do propastí - a to jsem pochopitelně nechtěl.

S výbavou, kterou jsem na místě měl, víc udělat nešlo. V podstatě to byl jen jakýsi průzkum bojem, ostatně i z minulosti vím, že první fotografická nebo filmařská cesta na jakoukoliv lokalitu málokdy bývá úspěšná na sto procent. Ale pokud se nestane nic mimořádného (Bůh se prý nejvíc baví, když vidí, jak člověk plánuje), tak by příští výprava měla dokázat víc.

Jan A. Novák